Petr Kouba ví, jak chutná trávník

Petře, právě jste převzal vřetenovou sekačku ELO 1. Jak dlouho jste na ní čekal?

Tak čekal jsem déle, než jsem si původně myslel, více než rok, ale chápal jsem potíže, které jste vysvětloval na stránkách. Takže jsem s tím problém neměl. Ale těšil jsem se a jsem rád, že ji dneska tady mám. Vyzkoušel jsem jí a vypadá výborně. Zahradu, co jsem sekal třeba tři čtvrtě hodiny, tak jsem měl s ELO za 20 minut hotovou a bez nějaké velké námahy, tak se těším na další sekání.

A neměl jste za tu dobu chuť objednávku zrušit?

Ne to ne, myslím se, že jsem trpělivý člověk. Ty důvody jsem chápal, že se výroba zpozdila a vy jste to na blogu (senatomas.com) krásně všechno vysvětlil. Myslím si, že jsem se tak nezachoval jako jediný zákazník. Měli jsme informace, jaký je stav věcí a myslím, že jsme jako zákazníci chápali, že to není jednoduchý stroj postavit a vyrobit. Ty problémy byly jasné, objektivní a říkám, že jsem nebyl určitě sám, kdo to pochopil.

ELO 1 není Vaše první vřetenovka. Z čeho se skládá Váš sekačkový park?

Než jsem na Vás přišel, tak jsem měl rotační sekačku, tak jako asi, většina Vašich zákazníků nebo lidí, kteří potřebovali posekat rychle trávník a nemohli se mu věnovat úplně tak, jak chtěli. A vlastně po přečtení některých Vašich článků jsem se rozhodl přejít na vřetenovku, protože jsem chtěl, aby trávník byl posekaný, tak jak má, a jak vyžaduje. Začal jsem na větších těžších strojích, které byly k mání. První byla vřetenová sekačka Fiskars. Já tu značku mám rád. Používáme jejich nářadí a věřím té značce, tak jsem po ní sáhnul.

Později jsem teda přešel na anglickou webku (Webb), kde jsem ocenil, že je přece jenom lehčí. Je tam pojezdový válec, díky tomu už nedělala v trávníku kolejnice po kolečkách. S tou jsem vlastně maximálně spokojený, sekám s ní do dneška a vyhovuje mi to i vlastně, co se týče velikosti trávníku. Ta mašina funguje strašně jednoduše. Byl jsem rád, když jste mi pomohli občas se seřízením a nabroušením.

To jsou oboje manuální vřetenovky, ELO je akumulátorová sekačka? Co od toho slibujete, menší dřinu?

Jasně menší dřinu!  Stárnu, a přece jenom člověk pohodlní, chce mít pokoj. Tak chce věci řešit co nejjednodušeji, co nejpohodlněji. Což platí i o sekání. Já jsem na ELO 1 byl zvědavý. Přiznám se, že mě taky v tom rozhodnutí hodně ovlivnila cena. Ty stroje, které byly k dispozici, tak jejich cena přes 40 nebo 50 tisíc, mě odrazovala od toho, si je pořídit, to se se přiznám na rovinu. A tady u ELO už se to dostalo na cenu, které odpovídala mým možnost a představám, co by za to člověk mohl dát.

Musíme říct, jak máte velký trávník, není to úplně extra velký trávník.

Máme 240 m². Takže i z tohohle důvodu jsem nepovažoval za nutný mít nějaký vysoce profesionální stroj, který se hodí na větší plochy.

Vy, jako úspěšný fotbalový brankář, jste strávil spoustu času na kvalitních trávnících po celé Evropě. Asi když jste začínal, tak brankoviště vypadala jinak na začátku Vaší kariéry. Je to dnes velký rozdíl?

Tak rozdíl je znatelný. Už je to nějakých 40 let, když jsem začínal s fotbalem. Když člověk přecházel ze škváry na trávník, tak si toho vážil. Bylo jedno jestli to je spíš hlína nebo perfektně střižená plocha, prostě jsme si užívali toho, že jsme mohli být na tý „trávě“. I když v brankovišti to většinou a s postupem sezóny byla spíš hlína než nějaká tráva. Ale to nevadí, trénovalo se třeba bokem. A pěknou trávu si myslím, že každý brankář ocenil. Dokázal si užít, v tom správném slova smyslu trénink, někdy pěkně tvrdý trénink, kdy člověk vyloženě ochutnal trávník fyzicky.

Když se trénovalo na pěkný trávě, tak to pak mělo jiný šmrnc a byl to jiný zážitek. A ačkoliv člověk lítal ze strany na stranu, bylo mi to jedno, protože se trénovalo na pěkný trávě. Takže i proto jsem si říkal, že až jednou skončím, tak bych chtěl mít doma hezkou trávu. K pěknému trávníku mám velký vztah, mám ho rád, rád se na něj dívám, rád si na něj lehnu a rád ho sekám, udržuji. Dá se říct, že jsem milovník trávníku.

Být fotbalový brankář, byl můj dětský sen. Takže to nebyla jen moje práce, ale i zábava. Trávník mám právě spojený s tím fotbalem a tedy zábavou, kterou mi fotbal celý život poskytuje.

Když jste byl jako aktivní hráč, vnímal jste, že probíhá nějaká údržba trávník? Nebo jste to vnímal jenom, že ten trávník je hotový a teď si jdeme zahrát, zatrénovat?

Vnímali jsme to, ale brali jsme to jako samozřejmost. Ale jako brankář, jsem měl k tomu vlastně i fyzicky blíž. Člověk chce padat do měkkého, a když je trávník dobře připravený, tak samozřejmě se padá krásně a je to fajn. Je to zábava, ne jenom dřina, a člověk se nemusí bát, že si něco udělá.

Myslím, že jsme měli jako brankářská skupina k našim trávníkářům blízko, a že jsme si vážili té jejich práce. Myslím si, že jsme se vždycky dobře domluvili v tom smyslu, „Heleďte teď sem prostě nechoďte, kluci, tady už je potřeba to pošetřit, najděte si nějaký jiný místo.“ Trávníkáři nám ukázali kam máme jít trénovat jinam.

Respektovali jsme to z toho důvodu, abychom pak měli při zápase ten plac v tom nejlepším stavu, aby nám tam neskočil míč na nějakém drnu, na nějaké nerovnosti.  Protože člověk nechce dostávat hloupé góly, kvůli tomu, že to někde skočí. To fakt nevypadá dobře.

Dokázali jste posoudit třeba mezi dvěma mistrovskými zápasy, což může být 14 dnů, jestli se ten trávník zlepšil nebo zhoršil? Vnímal jste to tak, že tam probíhají nějaké změny, nebo jste to bral, že celou sezonu to je plus mínus stejné?

Jako hráči jsme vždycky před každým mistrákem mohli trénovat na hřišti na hlavním stadionu. A pak těsně před zápasem jsme si šli vždycky zkontrolovat, jak tráva vypadá, jak je posekaná. Z toho jsme se rozhodovali, jestli dát vyšší špunty, nižší špunty. Většinou jsme jako brankáři hráli v kolíkových kopačkách. Nikdy jsem nechytal v lisovkách, což je velký rozdíl. Takže stav strávníků jsme sledovali dost intenzivně.

Je asi potřeba přiznat, že se o trávník doma nestaráte úplně sám. Využíváte služeb ŠENA PROFI. Co tedy děláte sám a na co využíváte profesionální pomoci?

Sám se snažím, co nejlépe podle instrukcí sekat, to je to, co pro to můžu udělat já nejvíc. Tím, že nejsem pravidelně doma, tak je to trošku vidět na tom trávníku, že nemá pravidelnost, kterou by potřeboval v sečení, hnojení, a dalším ošetření. Prostě ode mě nedostával, tolik kolik by si zasloužil, a proto jsem se obrátil na Vás, jako na odborníky, abyste mi s tím pomohli.  

Tento hendikep nepravidelné péče, který bohužel můj trávník má, jsem chtěl nějak vyřešit. A to byl ten důvod, proč jsem prostě sednul k internetu a snažil se najít firmu, která by mi s péčí o ten trávník pomohla. Přečetl jsem si nějaký Váš článek a Vaše stránky, které mi v tu chvíli přišly jako hodně blízké filozofii vnímání problémů, v tom, jak přistupujete k přiznání se věcí, které třeba nejdou. A není to jen čisté vychvalování firmy, „jak jsme vynikající a nejlepší na světě a jenom s námi, to má smysl dělat“. Ale prostě se mi líbil ten Váš přístup a říkal jsem si, ti se mi líbí, ti jsou mi sympatičtí, tak je zkusím oslovit.

Musím říct, že vlastně už je to pár let, co spolu spolupracujeme a děláme na tom mém trávníku, ale vlastně už to cítím, že děláme na tom našem trávníku. Já jsem prostě spokojený a myslím si, že jsem to ten tenkrát trefil, jsem rád, že pokračujeme dál. Je to přesně ten styl, který si jako zákazník představuji, jak by to mělo fungovat.

Byly nějaké chyby, které jste dělal, a které bránily v tom, mít lepší trávník?

Co jsem dělal chybu, tak samozřejmě tam nebyla pravidelnost v sečení. Musím říct, že s tím se vlastně potýkám do teďka, ale už si na to dávám větší pozor. Pokud to jde, tak se snažím sekat pravidelně. Asi největší chyba byla, že když trávník přerostl, no, tak jsem to posekal na hodně nízko. Chtěl jsem mít nižší trávník, takže tím podseknutím samozřejmě v tu chvíli dostal ránu a pak se choval, jak se choval. To jsem nevěděl. Postupně sekáte, snižujete délku toho stébla a dávate si majzla, aby to bylo v pořádku.

Chyba byla určitě v závlaze. Dá se říct, že jsem kropil trávník dennodenně. A té vody tráva dostávala moc. A pak, když mi Andrea (trávníkářka Andrea Koderová) vysvětlila, že je vlastně lepší zalévat, jednou dvakrát do týdne a pořádně. Vysvětlila i to, jak se přizpůsobovat přírodě ve smyslu, když prší, tak obvykle prší déle, voda se dostane níž a ty kořínky si pak jdou za tou vodou a líp tráva zakoření. Po tomto vysvětlení mi to dávalo jasný smysl. Takže jsme upravili závlahu. A myslím si, že to bylo ku prospěchu.

Beru to tak, že je péče o trávník pro Vás koníček, způsob odpočinku, relaxace. Jak vnímá Vaše rodina, takový koníček?  Jsou rádi, že se věnujete trávníku?  

Tak jsou rádi, že ho nemusejí sekat oni. (smích) Ne, už vědí, že to mám jako formu relaxu. Dám si sluchátka, pustím si muziku a sekám, nikam nespěchám. Jedu tam, zpátky, užívám si prostě. Ve finále tráva vypadá pěkně, je hezky posekaný trávník a to mám rád.

Rodina to bere tak, že to už tak nějak ke mně patří. Takové to, „Kde je táta?“, „Táta jde sekat.“, „Tak dobrý, v pohodě.“  On je v klidu, my jsme v klidu.  Myslím si, že už tak k rodinně patří povědomí toho, co kdo dělá, co kdo mám rád. A když je táta na trávníku, tak je vlastně všechno v pořádku.