Bajka: Otrávená studna

Studna, voda, ptáčci, broučci, kytičky – život.

Byla jedna skromná studna, která dávala výbornou vodu. Nechal jí vybudovat zodpovědný hospodář, který věděl, že voda je život.

Vybudovat studnu stálo hospodáře kupu peněz. On však věděl, že čistá voda se jednou bude platit zlatem a drahokamy. Se svou ženou a dětmi žili skromně, ale měli rádi, když jejich dům a zahrada jsou pěkně udržované a útulné. Doma měli mnoho krásných květin, na zahradě vysadili desítky stromů. Starali se i o trávník, aby měli kolem sebe krásné prostředí. Svůj domov považovali za útulný, byli na něj hrdí a hrozně rádi se ze svých cest vraceli domů.

Po letech do jejich kraje opět zavítalo sucho. Potůčky vysychaly, tůně se zmenšovaly, hladina v řece klesala. Tou dobou se studna stala více a více středem pozornosti. Děti hospodáře vytvořily malé pítko, kam se postupně naučily lítat desítky, možná stovky, ptáčků zpěváčku. Byl to krásný pohled. Hospodářova zahrada byla oázou pro lidi z okolí a každý se rád přišel zchladit do stínu korun stromů. Studna si tiše šuměla a těšila se, jak je užitečná.

Jednoho dne už to začalo být podezřelé, nejen studni, ale i hospodáři, jeho ženě i dětem. Kam zmizeli všichni ti ptáčci? Proč už nepijí naší vodu? Jednoho večera si hospodář posteskl u studny, když nabíral vodu na pití pro své děti, „Studno, studničko, řekni mi, proč už k nám ptáčci nelítají a nepijí naší vodu?“ Ze studny to zašumělo a ozvalo se, „Hospodáři, sama nevím. Ale zeptám se svých podzemních potůčků a přítoků, ty mají velký rozptyl, třeba se něco dozvíme.“ A studna poslala svou otázku proti proudu svých přítoků do širokého kraje, přes sousedovic zahrady, přes louky, přes pole velkostatkářů až do hlubokých lesů. Otázka doplula až ke starému pramenu, který pramení už stovky let. Ten na otázku znal odpověď a poslal jí podzemními proudy zpět do studny. „Protože zvířata, rostliny i lidé milují čistou vodu!“ ozvalo se do hospodářových uší ze studny. „Studno, studničko, pramene, pramínku, co pak není moje voda čistá a zdravá? Vždyť jí pijeme, pijí jí i moje děti, zalévám s ní naší zeleninu, stromy, kytky, trávník…“ zahučel překvapivě do studny hospodář.

„Ptáčci, broučci, ještěrky mají nožičky, ty si mohu vodu vybrat a ta vaše jim už nechutnala, tak si našli v lese jinou. Kytičky nožičky nemají, ty musí pít, tu kterou jim dáš. Sice jsou pak zelené a vypadají svěže, ale uvnitř jsou docela otrávené.“ vzkázal zpět pramen.

„A kdo tu vodu otrávil, studno, studničko, pramene, pramínku?“

„Ty, tvoji sousedé a nejvíc velkostatkář.“ odpověděla studna.

„A jak jsme mohli vodu otrávit, vždyť se o studnu tak pěkně staráme?“

„Hnojíš zeleninu? Hnojíš stromky? Hnojíš trávník? Stříká tvůj soused chodník proti plevelu? Používá velkostatkář přípravky na dozrávání obilí?“ ptá se studna hospodáře.

„Ano! Přeci to tu chceme mít hezké.“ odpovídá zadumaně hospodář.

„Jen se na to podívej. Vidíš to? To není země, to je zahrádka. A jestli máš srdce, tak to musíš cejtit.“ ozvalo se moudrým hlasem, který pokračoval: „Jdi s tou chemií do hajzlu!“

Od té doby hospodář i jeho sousedé používali už jen přírodní hnojiva PURE od Šeny. Země zůstala dál zahrádkou a voda zase dostala ten správný říz, ptáčci se vrátili ke své studni a děti byly zdravější, jídlo chutnější a zdravý rozum se k lidem navrátil.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.